Obsah

Muzicírování v Záhorovicích

Toto pojednání jsem sepsal na počest všech záhorovických muzikantů, kteří se zasloužili o kulturní vzestup naší obce, ale i o zábavu, potěšení v radosti a někdy i na zmírnění smutku všech svých bližních. Chtěl bych poděkovat všem, kteří mně poskytli informace o hudebnících v Záhorovicích a vyjádřit úctu i těm, kteří již hrají v oné velké nebeské kapele.

      Hudba, jak všichni víme, provázela lidstvo již odpradávna. Svědčí o tom i nálezy různých píšťal z kostí, později i z bronzu. Jistě i v Záhorovicích se od počátku osídlení nalézali hudebně nadaní lidé, avšak žádná archiválie nám to nepotvrzuje. V ústním podání se v minulém století vyprávělo o potulných pěvcích a gajdoších, navštěvujících slavnou záhorovickou léčivou vodu. Také záhorovický kostel měl asi svého regentschoriho. Jeho jméno se však v žádném starém archivu nenachází. Vypráví se však pověst o záhorovických muzikantech, kteří notně unaveni medovinou a truňkem, šli pozdě v noci ze zábavy v Komni. Když přišli ke kopci Valy, uviděli mnoho světýlek. Zpočátku myslili, že uhlíři zapomněli zahasit milíře. Na samém vrcholu uviděli vzápětí malé mužíčky, velikosti holínky s rozžatými světýlky. Byli to strážcové pokladu, ukrytého v podzemí tohoto tajemného kopce. Tito trpaslíci obklopili opojené muzikanty a prosili je, aby jim zahráli k tanci. Muzikanti uchopili nástroje a zpočátku se strachem a obavou se začaly ozývat první tony. Mužíci začali kolem nich křepčit a tancovat. Když se tance nabažili, vyprovodili muzikanty až po louku na Druhé obecnici.Tu jeden z nich pozvedl svou lampu a ukázal jim pod mohutný pařez. Muzikanty oslnila velká záře od zlata, které zazářilo ve světle měsíce.

      Mužík jim pravil. "Naberte si, kolik myslíte, že si za naše pobavení zasloužíte". Muzikanti zahodili své nástroje a nabrali si zlata, co každý unesl. Když odcházeli přes Hradištné, začalo je zlato nesmírně tížit a oni nemohli pro tíhu jít dál. Jen jeden z nich zahodil vše, co měl a jen s malým kouskem přišel do vesnice. Ostatní kamarády zastihlo kohoutí zakokrhání a v tom okamžiku se zlato změnilo na kámen. Domů přišli bez nástrojů a bez zlata. Jen ten, co si nechal malý kousek, jej mohl ukázat druhého dne. Ostatní přišli o své bohatství i o nástroje. Toto je však jen pověst vyprávěná záhorovickými písmáky. Podobné pověsti se vyprávějí i v okolních obcích. Vždy jsou však spojovány s kopcem Valy. Jistě si záhorovičtí zpívali písničky jak doma, tak i na robotě. Také víme z vyprávění o různých potulných muzikantech, kteří hrávali na návsích a po stodolách k tanci. Většinou to byli takzvaní gajdoši, nebo hráči na píšťaly, loutny nebo skřipky. Všechny tyto muzikanty se naši předkové snažili napodobit. Tak vznikaly i v naší obci první nástroje, vyrobené šikovnými lidmi ze Záhorovic. Toto všechno však známe jen z vyprávění pamětníků. Nic z toho není nikde zapsáno. V dávných dobách byly zapisovány jen soudní spory a držby pozemků. Ty se zapisovaly jen u velkých pánů. O prostých lidech nemáme žádných písemných poznatků. Víme jistě, že se hudba a zpěv provozovaly v církevních chrámech. Vždyť varhany v bojkovickém kostele jsou jedny z nejstarších na Moravě. Na každé vsi byli hudebně vzdělaní lidé, kteří na tyto nástroje hráli.

      První písemné zprávy o místních muzikantech máme až z roku 1803, kdy získala světlovské panství paní Žofie, hraběnka z Haugwitzů. Sama vynikající harfenistka, založila na Světlově kapelu z místních lidí. Tato zámecká kapela hrávala velmi dobře. Hrávali v ní i někteří naši občané. Můžeme to číst v archivech světlovského zámku, uložených v Moravském zemském archivu v Brně. Pomocí konkurzu vybrala mladého učitele Daniela Zedníka, který byl velmi dobrým muzikantem. Ovládal hru na několik hudebních nástrojů. Kromě toho,že hrál v bojkovickém kostele na varhany, vybral ze služebníků panství,ale i z ostat- ních poddaných, hudebně nadané lidi. Tyto naučil hrát a nacvičil s nimi velmi náročný repertoár. Hraběnka Žofie však podporovala veškerá umění.

      Ještě více však tato zámecká kapela vynikla, když se panství ujala její dcera Henrietta, lidmi zvaná Jindřiška, provdaná za majitele dolů a hutí na Ostravsku, Jindřicha Larisch- Mennich. To již novou paní vítala zámecká kapela v počtu čtyřiceti osmi muzikantů s velkou slávou. Stalo se to v roce 1835. Podle kroniky bojkovické se na druhém zámeckém nádvoří vždycky konaly pravidelné nedělní koncerty, na které měli přístup i lidé z Bojkovic a okolních obcí. Muzikanti pobírali i jistý deputát, mezi jiným i pivo z panského pivovaru a těm, kteří slou- žili na zámku, byl umožněn lepší postup. Známe i některá jména těchto muzikantů. Byly to někdy celé rodiny, jako například Slavíčci, Bajerovi a mezi nimi byl i můj praděd, Leopold Mazáč, který hrával na příčnou flétnu.
V poměrně mladém věku však tragicky zahynul při povodni. Tato zámecká kapela byla známá i na jiných panstvích a hrávala na různých koncertech a oslavách. Zámecká paní ji velmi podporovala a získávala pro ni skladby těch nejznámějších světových skladatelů. Sám jsem měl možnost nahlédnout do archivu této kapely. Vlastnil jej můj učitel, pan Antonín Settari a byly tam velmi vzácné a náročné skladby všech světových skladatelů. Tato kapela přetrvala téměř až do doby,kdy bylo panství prodáno hraběti Alladáru Karatsonyimu. V té době však už vznikaly hudby i na vesnicích po okolí.

      Jednou z prvních byla hudba, ve které hrávali záhorovští a nezdenští muzikanti. Byla založena roku 1886 bratry Bosákovými. Byla to již kapela tureckého typu s plechovými nástroji. Říkali jí „Sedmička z bubnem.“ Byla sice ovlivněna zámeckou kapelou, ale také poznatky,které přinesli ze světa zvěroklestiči.Hrávala většinou lidové písničky, mnohé z nich, jak se říká, zpaměti.Podle zápisků pana Františka Bosáka známe i některá další jména. Byli to Ludvík Mareček na basu, Vincenc Tvarůžek na klarinet, František Ondrůšek na trubku. Tato hudba hrávala po zábavách a svatbách v širokém okolí a byla velmi oblíbená. Přidávali se k ní i noví muzikanti, kteří se naučili hrát od muzikantů starších.Velkou zásluhu na tom měli i učitelé školy v Záhorovicích. Kapela hrávala až do I.světové války. Pak,jak odcházeli někteří muzikanti na bojiště,nebo se odstěhovali, byla doplňována i jinými nástroji. Tak někdy vedle plechových nástrojů hrály i housle, kontrabas a harmonika. Byli to bratři Miličkovi a František Formánek, někdy také můj děd, František Mazáč. V posledních létech I. světové války však už tato kapela zanikla.

      K založení nové hudby došlo roku 1922. O této události víme ze zápisků pana Františka Bosáka, hajného v Záhorovicích. Píše v nich. Brzy po skončení válečných hrůz, se mladíci v Záhorovicích rozhodli založit dechovou hudbu. Byli to Václav Havlena, Ferdinand a Josef Ondrůškovi, Augustin Pavlacký, Vavřin Hamada, František Bosák, Cyril Kratěna a mnozí další. Nejprve se jich ujal basista první kapely, pan Ludvík Mareček. Ten je naučil prvním tonům. Brzy se však odstěhoval do Maďarska a tak se tehdejších mladíků ujal bývalý vojenský trubač, tehdy už starší pán, František Šašinka z č.51. Kapela nacvičila několik skladeb z not a také lidových písniček zpaměti a brzy vystupovala na zábavách i svatbách v Záhorovicích, ale i v okolí.Později se přidávali další mladí muzikanti. Byli to bratři Ševečkovi, Ferdinand, Čestmír a Antonín Valíčkovi, Alois Horák Karel Hřib a mnozí další. Po Františku Šašinkovi se kapelníkem stal Augustin Pavlacký. To už bylo v období, kdy i u nás přicházela do módy moderní hudba z Ameriky. V té době bylo v Záhorovicích hodně mladých chlapců, které naučil hrát na housle vynikající muzikant pan nadučitel Arnošt Šíma.

      Záhorovští muzikanti založili v této době čtrnáctičlenný orchestr. Tento však vystoupil jen několikrát a pro názorovou nejednotnost a hlavně proto, že pořadatelé nebyli schopni tak velkou muziku zaplatit, se rozpadl. Z té doby se ještě v šedesátých létech objevovaly některé jejich noty. Názvy skladeb byly podivné jako například Zpocený zedník, Zežrál svíčku, seděl potmě a podobné. Byly tam však i skladby známých skladatelů, písničky Karla Hašlera a mnohých jiných. Také se zachovaly pochodové knížky, které pak vlastnila dechovka. Pan Augustin Pavlacký vykonal pro muziku v Záhorovicích velmi mnoho. Jako první se naučil rozpisovat noty a tím záhorovští získali mnoho notového materiálu. Naučil mnoho nových muzikantů a také si pořídil první saxofon na okrese. Přivedl také do záhorovské kapely své dva synovce, Jana a později i Miroslava. Byl známý svým moderním pojetím hudby a propagoval v obci i taneční hudbu. Především však byl výborným klarinetistou a kapelníkem dechovky. Když ze zdravotních důvodů přestal hrát, byla to pro záhorovickou dechovku velká ztráta. Po něm byl zvolen kapelníkem dechovky pan Antonín Valíček. To už byla doba Druhé světové války. Taneční zábavy v té době sice nebyly, ale muzikanti se stále scházeli a hrávali na svatbách i pohřbech. Přicházeli také noví muzikanti. Po II.svět. válce hrávala záhorovská dechovka v tomto obsazení.

Křídlovky: Antonín Valíček, Čestmír Valíček, Ferdinand Valíček, později Miroslav Pavlacký. Klarinety: František Ševeček, Petr Ondrůšek, později Radislav Salvet. Baskřídlovky: Vojtěch Ondrůšek a Jan Pavlacký. F bas: František Bosák. B bas: Ludvík Ševeček. Es trubky: Ludvík Ondrůšek, Vojtěch Hamšík, Miloš Valíček a Josef Šašinka. Bicí: Ludvík Kratěna.

      V padesátých létech přišlo nařízení o tom, že kapelník musí mít povinné zkoušky a hudba přehrávky. Kapelníkem byl tehdy zvolen pan Jan Pavlacký, učitel, který ovládal několik nástrojů a znal dobře i nauku o hudbě. Také ovládal hudební aranžmá. Pod jeho vedením začala dechovka nacvičovat jak náročné skladby, tak i jeho úpravy lidových písniček. Vychoval také mnoho mladých muzikantů, hráčů na harmoniku, klavír, ale hlavně žesťové nástroje. Dechovka dostávala novou krev. Přišli do ní: Ludvík Kratěna ml. na trombón, Oldřich Kratěna, Vojtěch Hamšík ml. Jiří Pavlacký na křídlovky. Také mě přesvědčil Radek Salvet, abych nahradil pro vyšší věk odstupujícího Františka Ševečka na klarinet.

      To však už byla léta sedmdesátá. Starší muzikanti pomalu odcházeli,avšak stále je nahrazovali noví odchovanci pana Jana Pavlackého. V této době hrávali v dechovce tito muzikanti.

Na křídlovky: Miroslav Pavlacký, který však v mladém věku zemřel. Karel Pešát, Jan Hochman, Stanislav Karvánek, později Oldřich Kratěna, Jiří Pavlacký a Vojtěch Hamšík ml. Na baskřídlovky: Vojtěch Ondrůšek, Jan Pavlacký. Později kapelníkovi odchovanci bratři Jiří a Pavel Miličkovi. Na Es trubky: Miloslav Valíček a Josef Šašinka. Klarinety: Radislav Salvet, František Mazáč. Trombon: Ludvík Kratěna ml. B bas: Vojtěch Hamšík. Bicí: Ludvík Kratěna, později Miroslav Milička a Vlastimil Ondrůšek.

      Začalo se také zpívat do mikrofonu. První zesilovač měl výkon 15W a reproduktor výkon 4W. Teprve později se začalo používat silnější zvukové aparatury. Prvním zpěvákem byl František Mazáč. Musím se však ještě zmínit o samotném kapelníkovi hudby, panu Janu Pavlackém. Nejenže má velkou zásluhu o rozvoj dechové hudby, ale věnoval se i hudbě taneční a hlavně církevní. Po dlouhá léta nacvičoval zpěvy v kostele na Vánoce i Velikonoce a také nacvičil s ochotníky několik operet. Dodnes působí jako varhaník v chrámu Páně v Bojkovicích.

      Dechovka v této době hrávala pod hlavičkou nejprve Osvětové besedy a pak pod JZD Rozvoj. V té době se jmenovala Rozvojanka a díky mladým se stala populární i v okolí. Přečtěme si nyní, co napsal při příležitosti Roku české hudby do kroniky obce její kapelník a současně i kronikář obce pan Jan Pavlacký v roce 1984.

„ Záhorovice se nemohou pochlubit žádným významným skladatelem nebo interpretem vážné hudby, ani hudebním teoretikem. Myslím však, že nebude na škodu, si připomenout těch, kdo působili v oblasti lidové hudby. V Záhorovicích bylo vždy dost obětavých a nezišťných lidí, kteří se věnovali hudbě,šířili pomocí ní pohodu, radost a veselí, zpříjemňovali občanům volné chvíle a významným událostem dávali slavnostní ráz. Velkou zásluhu o šíření hudebnosti a lásky k lidové písni měli mnozí záhorovští učitelé. Vzpomeňme alespoň říd. uč. pana Emanuela Macha, Jindřicha Bosáka, Arnošta Šímu, Vladimíra Matěje, Josefa Míču a okr.šk. insp. v. v.pana Františka Wolfa, kteří hudbě věnovali velkou pozornost a někteří byli i velmi dobrými hudebníky.“

      Koncem šedesátých let se pokusil vynikající teoretik a muzikant, pan Antonín Settari, spojením všech muzikantů v okolí Bojkovic vytvořit velkou kapelu pro koncerty a slavnostní příležitosti. Záhorovští muzikanti se s velkou radostí k této muzice připojili. Její kapelník začal nacvičovat i skladby ze světlovského archivu a kapela několikrát vystoupila v Záhorovicích i v Bojkovicích. Pak se však nepodařilo její působení udržet. V roce 1975 odcházeli někteří starší muzikanti.V této době už nebylo možné zajistit hudbu na pohřby, protože starších muzikantů ubývalo a mladší nemohli pro své pracovní vytížení vždy chodit hrávat. Když jsme spolu s Radkem Salvetem sháněli muzikanty na jeden z pohřbů, napadlo nás, naučit hrát velkou skupinu mladých. Kapelník dechovky pan Jan Pavlacký nás v tomto úsilí velmi podpořil, avšak pro své velké zatížení, kdy na sebe vzal odpovědnost za varhany v chrámu Páně v Bojkovicích, nemohl nám už v této věci pomoci. Rozjeli jsme se tedy za naším přítelem a učitelem panem Mojmírem Valíčkem, aby nám pomohl. Ten se zavázal nám pomoci, když se jeho pomocníkem stanu já. Na naši stranu jsme získali paní Vlastu Šašinkovou, která pracovala v tehdejším JZD Rozvoj Záhorovice. Ta se stala vynikající organizátorkou této dětské dechovky a měla velkou zásluhu na jejím úspěšném rozvoji. Během krátké doby tato dětská dechovka vystoupila na rodičovském plese se šesti písničkami. Další vystoupení bylo na 1.máje v Bojkovicích a pak následovaly další koncerty. Začínalo 25 dětí a v dalším roce se přidalo nových devět dětí.

      Počítalo se s tím, že v Záhorovicích bude stálá dětská dechovka. Po třech letech odešel pro nemoc pan Valíček a tak jsem dechovku vedl já sám. Tato dechovka se zúčastnila mnoha vystoupení. Velmi úspěšné byly díky paní Vlastě Šašinkové, která je zorganizovala všechny. Namátkou vzpomenu Bojnice, Dukovany, ale i vystoupení v okolních obcích, na oslavách, schůzích a dětských besídkách. Největšího úspěchu dosáhla na přehlídce v Hluku, kde její vystoupení velmi dobře hodnotil Blahoslav Smišovský, František Maňas ml. i vedení kulturního střediska v Uherském Hradišti. Chtěl jsem v této činnosti pokračovat dále, ale přišli za mnou učitelé z Lidové školy umění v Bojkovicích s návrhem, abychom se podělili o úspěch této dětské dechovky.Oni, podle ústní dohody měli vyučovat nauku o hudbě a já jsem měl nadále vést dechovku. S touto smlouvou souhlasil i ředitel školy pan Páleníček a učitel na žesťové nástroje pan Křepelka. Mnoho dětí se do Lidušky přihlásilo, avšak po krátké době v mladém věku zemřel pan učitel Křepelka. Nový učitel Málek si začal volat rodiče a dětem zakázal do naší hudby chodit. Prý je nepedagogickým přístupem kazím. Někteří rodiče na toto přistoupili a mne nepodpořil ani ředitel Páleníček. Znechucen jsem dechovku rozpustil a už mladé muzikanty převedl do dospělé hudby. Ti pak nesou tradici záhorovské dechovky i nadále. Děti, které začaly chodit do Bojkovic, po necelém roce většinou skončily. Záhorovská dechovka však, jako jedna z mála v okolí, hraje dále. Po Janu Pavlackém se kapelníkem stal bubeník a zpěvák Vlastimil Ondrůšek. V té době jsem pro nemoc odešel z hudby i já. Tehdejší vedení družstva chtělo obnovit dětskou dechovku a tak angažovalo pana Josefa Stehlíčka ze Šumic, aby tuto dechovku vedl. Osobně jsem mu předal všechny notové materiály, které napsal spolu se mnou můj učitel a přítel pan Mojmír Valíček. Byly tam i osobité, velmi jednoduché školy, na všechny hudební nástroje. Pan Josef Stehlíček působil i jako umělecký vedoucí dospělé dechovky. Měl určitou zásluhu na zkvalitnění její hry,avšak dětskou dechovku se mu již obnovit nepodařilo. Po něm pokračoval i učitel Vlastimil Ogrodník. Po krátké době, aniž by hudba vystoupila, však celá akce skončila. Nástroje i můj notový materiál se poztrácely. Po krátkém působení Vlastimila Ondrůška se kapelníkem dospělé dechovky stal ing.Pavel Milička, pak Zdeněk Ondrůšek a po dalším zformování se vedení ujal v roce 1999 ing. Jaroslav Kročil. Tato mladá dechovka hrává dodnes a je ve svém okolí populární.

      Součástí dechové hudby byli i zpěváci. Do doby, než jsem přišel do dechové hudby já, se zpívalo jen bez mikrofonu. Zpívali všichni muzikanti a hrály jen basa, bicí a doprovody. Teprve po mém příchodu se nejdříve používal vyřazený zesilovač z místního kina, který měl výkon 15W. Dále to byl vyřazený mikrofon z MNV a reproduktor z kina o výkonu 4W. Teprve později se pořídily nové reprobedny a zesilovač na čemž měl velkou zásluhu Oldřich Kratěna a ostatní mladí muzikanti.

      Zpěváky pak byli: Jiří Pavlacký, Marcela Grůnová, Marta Prachařová, Ilona a Vlastimil Ondrůškovi, Zdena Kašpárková, Anička Kročilová, později Alena Idesová, Dáša Kročilová, Marcela Ondrůšková a Štěpán Machala.

      V současné době jsou členy záhorovské dechovky tito muzikanti. Vedoucí: ing. Jaromír Kročil, baryton. Tenor: Josef Kročil. Křídlovky: Miroslav Pavlacký, Zdeněk Ondrůšek, Lubomír Holík. Klarinety: J. Valerián, J. Zálešák Doprovody: Jan Veselý, Zdeněk Ondrůšek. Trombón: ing Milička Pavel.B bas: ing.Oldřich Hamada bicí: Petr Slámečka. Zpívají: Dagmar Kročilová, Štěpán Machala a Veronika Mikulcová, v současné době Slámečková. Hudba nyní hrává pod názvem Záhorovjané. Poděkování však zaslouží všichni naši kamarádi, muzikanti z okolních obcí, kteří nám pomáhali v dobách, když některý z nás nemohl jít hrát, nebo, když bylo potřeba vypomoci. Tak se v Záhorovicích objevovali: Jožka Daněk, Staňa Karvánek, Slávek Salvet, Laďa a Ludva Ondrůškovi, Mirek Pekař, Honza Hochman, Milan Polách, Mirek Navrátil, Ferda Coufalík, Zdeněk Špíšek, Zdeněk Husták, Zdeněk Šašinka, Olin Mikéska, Lojza Holba a další kamarádi z Komně, Krhova, Bojkovic a Pitína.

      Je velká škoda, že v dnešní době ovlivněné hudbou z různých nosičů je malý zájem dětí o výuku na hudební nástroje. Snad se tato situace jednou změní a dechovka v Záhorovicích bude hrávat i ve třetím tisíciletí.

 

Taneční hudba

       Již v dobách První světové války v naší obci vznikla původně lidová, později ovlivněna prvními gramofonovými nahrávkami, taneční hudba. Jejími prvními muzikanty byli bratři Miličkovi, hudebně velmi nadaní, kteří se naučili hrát téměř sami, po několika lekcích nadučitele Arnošta Šímy. Tehdy se této muzice říkalo štrajk. Hrávali v ní Ludvík Milička na housle, Šimon Milička na kontrabas a pomáhal jim i Augustin Pavlacký, který hrál na několik nástrojů. Dále pak byla doplňována muzikanty, kteří zbyli po původní záhorovické sedmičce, oslabené tím, že někteří muzikanti museli odejít na bojiště. Vedle nich se někdy objevil i můj děd, František Mazáč, který hrával na harmoniku, věnovanou mu hraběnkou Bellegardyovou a František Formánek Ve dvacátých létech, jak již bylo napsáno, vznikl spojením všech muzikantů, čtrnáctičlenný orchestr pod vedením Augustina Pavlackého. Byl ovlivněn hudbou, která se šířila z Ameriky. Sám kapelník si pořídil v roce 1923 první saxofon na tehdejším brodském okrese. Byla to pro hudbu nepředstavitelná oběť, protože jeho cena byla v té době větší, než jeho tehdejší finanční možnosti. Tento vzácný nástroj je dosud plně funkční a vlastním jej v dnešní době já sám. Tento velký orchestr však vystoupil jen několikrát.

      Pořadatelé tanečních zábav nechtěli tak velkou hudbu platit. V době první republiky se v taneční hudbě vystřídalo mnoho muzikantů. Vedle již zmíněných bratrů Miličkových to byli další chlapci, které okouzlilo hraní učitele Arnošta Šímy. Další velkým vzorem pro ně byl i pan František Šašinka, kapelník dechovky. Tak začal hrát František Formánek na harmoniku, zpočátku malou, později pětiřadovou, Alois Horák na housle, později na es trubku a pak na saxofon, Rudolf Formánek, Artur Zdráhal a mnozí další. Začali hrávat i synové již zmíněných bratrů Miličkových. Vynikající houslista Jiří, později tragicky zesnulý, František Ladislav, Ludvík a František.Tito se podíleli i na představení několika operet, které nacvičili záhorovští ochotníci a hrávali i na kůru kostela v Nezdenicích, při vánočních a velikonočních slavných mších.

      Krátce před II.světovou válkou, během ní a v padesátých létech hrávala i taneční hudba, kterou vedl František Formánek. Tento vlastnil i takzvanou kapelníckou živnost.Hrávali s ním Alois Horák na housle,později saxofon,Rudolf Formánek a mnozí další.

      Další velkou postavou záhorovické taneční hudby byl pan Josef Veselý. Tento organizoval hudbu od roku 1947. V tomto roce s ním hrávali. Harmonika: František Formánek a Jan Pavlacký. B trubka: Miroslav Pavlacký a Antonín Chramosta z Uh. Brodu. Saxofony: Augustin Pavlacký a Josef Veselý. Housle: Jiří, František a Ladislav Miličkovi Trombón: Antonín Valíček. Bicí: Ludvík Kratěna.

      Ve stejné sestavě hrávala tato hudba i v dalším roce. O rok později se přidal vynikající klavírista šk. insp.v.v. František Volf a na kontrabas Ludvík Milička. Místo Augustina Pavlackého na saxofón hrával i Zdeněk Špíšek z Komně a někdy Alois Horák.

      V padesátém roce ,jak již bylo napsáno,musely mít hudby takzvané přehrávky a kapelníci zkoušky. Tyto zkoušky měl tehdy jen pan František Formánek a tak se on stal vedoucím této hudby. Organizačně ji však řídil Josef Veselý. Hudba v této době hrávala na svatbách, různých oslavách a podobných akcích. Povinných přehrávek se nezúčastnila. Od roku 1951 hrál na bicí Ludvík Šašinka, později na B tr. Vlastimil Formánek a také bratr Josefa Veselého, Oldřich. Od roku 1955 až do roku 1960 se hrávalo ve stejné sestavě. Tato kapela jezdívala hrávat hlavně na Slovensko, kde nebyly tak přísné kontroly, jako v našem okrese. To, že se venkovské kapely bály těchto přehrávek, bylo tím, že na postu předsedy zkušební komise byl vysloužilý voják, major Emanuel Kaláb, jinak vynikající muzikant a skladatel. Ten měl poměrně vysoké nároky na kvalitu hudby a odbornou způsobilost vedoucího. Zatímco v ostatních okresech byly začínající hudby oceněny 50%, v našem okrese získaly maximálně 20%.

      Pan Josef Veselý měl velkou zásluhu na rozvoji taneční a džezové hudby v Záhorovicích. Jeho hudba pod názvem Melodik byla známá po širokém okolí.

      Koncem padesátých let a začátkem let šedesátých vznikla pod tehdejším svazem mládeže moderní skupina propagující džezovou a taneční hudbu. Jejím vedoucím se stal Jaroslav Horák na tenor saxofon, Josef Míča a já na alt saxofony, Petr Vozárik a Jan Čejka na B trubky, Jiří Valíček na bicí. Eva Foltýnová na klavír a Jaromír Šašinka na kytaru. Hudba získala oprávnění hrát na přehrávkách v Mařaticích, ale žádných velkých úspěchů nedosáhla. Hrávala většinou na svazáckých zábavách a takzvaných čajích. Pořadatelé se báli jejího, až mnoho moderního pojetí. Po tři roky tato hudba hrávala každé prázdniny u Modré vody, kam chodilo velké množství mladých. V roce 1961 přešli Josef Míča a já do tanečního orchestru v Bojkovicích. Ostatní odešli na vojnu, nebo do škol a hudba se rozpadla.

      V roce 1966 se několik mladíků,ovlivněných skupinou Beatles rozhodlo založit beatovou skupinu v Záhorovicích. Jejími členy se stali Vladimír Klesnil, Jiří Milička, Radek Salvet ml., Pavel Hodl a jeho bratr Otto, Miroslav Milička a někteří chlapci z Újezdce. Dali si název Hoydens(Šídlo). Tato skupina si získala velkou popularitu mezi mladými a hrávala i po okolí. Vytvořila také několik velmi dobrých skladeb, jak se svými texty, tak i na texty našich předních básníků. Bylo jen škoda, že se nezúčastnila tehdy povinných přehrávek a tak hrávala vlastně bez oprávnění. Opět zde zapůsobil strach z bývalého majora Kalába, který byl však přísný jen naoko, o čemž jsem se později přesvědčil. Jak odcházeli někteří její členové na vojnu nebo do škol, tak pomalu ustaválo i její vystupování. Pod názvem Hurikán pokračovali někteří její členové další rok.

      V roce 1972 založil pan Josef Veselý nový taneční soubor. Hrávali v něm mladí muzikanti dechové hudby v tomto složení: Saxofony Josef Veselý a jeho dcera Alena. B trumpety: Oldřich Kratěna a Vojtěch Hamšík ml., který pak hrával baskytaru, harmonika a kytara: Jiří Pavlacký, trombon Ludvík Kratěna. Zpívala Jana Veselá a na bicí zpočátku hrál Pavel Škovráň, brzy jej však nahradil Miroslav Milička. Kapela dosáhla i několika úspěchů, avšak přehrávky se jí nepodařilo provést. Když dcery Josefa Veselého odešly do škol, požádal mne abych se zbylých muzikantů ujal. První co jsem udělal bylo, že jsem hudbu přihlásil k přehrávkám. Tyto se uskutečnily v Topolné v červenci1974. Zde také hudba pod mým vedením odehrála spolu s dechovkou z Bánova taneční zábavu a získala několik nabídek na další vystoupení. V té době bylo poměrně těžké získat oprávnění k veřejnému vystupování. Probíhala tvrdá doba normalizace a moderní hudba nebyla ze strany kulturního střediska vždy podporována.Mnohé kapely ztroskotaly na tom,že neměly vedoucího, který by složil kapelnické zkoušky jak z nauky o hudbě, tak i z politických otázek Vzhledem k tomu, že jsem měl oprávnění vedoucího z Trnavy, kde jsem dělal kapelníka vojenského tanečního orchestru, bylo této skupině jako jedné z mála povoleno hrát. Někteří muzikanti odešli na vojnu a skupina se rozrostla o několik nových členů. V roce 1977 jsme se zúčastnili nových přehrávek v Pitíně.

      V té době jsme hrávali již pod názvem "Doména expres“. Obsazení skupiny bylo. Vedoucí, saxofony, klarinet, flétna : František Mazáč, varhany : Jiří Pavlacký, baskytara: Ludvík Pilát, bicí: Miroslav Milička. Kytara Vladimír Klesnil a Miroslav Hatoň. Později oba odešli a na kytaru hrával Dušan Konečný. Zpívaly: Marta Prachařová a Marcela Grůnová. O techniku se staral Oldřich Kratěna. Po dobu dvou let, kdy byl na vojně Mirek Milička, hrával na bicí Vlastimil Ondrůšek. Skupina měla své řidiče, kteří do ní kmenově patřili. Miroslava Neradu a Zdeňka Hamšíka.Byla v té době velmi populární a hrávala i třikrát do týdne. O prázdninách i čtyřikrát. K jejímu okruhu působení patřilo Hradišťsko a Zlínsko. Hrávala však i v Brně. Návštěvy byly velké a byla zadána na rok dopředu. Nebývalo výjimkou, že na zábavu přišlo 4000 lidí. To se nelíbilo Okresnímu velitelství VB, které usilovalo o zákaz vystupování této populární skupiny. Avšak ani v té době, podle tehdejších zákonů, to nebylo možné, pokud se nevyskytlo trestní oznámení. K tomuto se našel záhorovický občan a trestní oznámení na OO VB podal. Započalo velké vyšetřování, avšak žádnou trestnou činnost neprokázalo. Dva dny jsem byl vyšetřován v Uh.Hradišti a pak mě sám vyšetřovatel oznámil jméno tohoto ctěného občana s tím že o tomto budu mlčet. Přesto však nebylo této skupině povoleno další vystupování. Já jsem se hudbě přestal věnovat a ostatní muzikanti přešli do skupiny Kasiopea. Později hrávali pod názvem Kaktus, Šedý vlas a po roce 1990 znovu pod názvem Doména expres, avšak slávy bývalé Domény již nikdy nedosáhli. Zůstalo jen množství písniček, které dodnes hrávají různé kapely. Jejich autorem byl většinou Dušan Konečný, který vždy přišel s prvním nápadem. Ten se pak na zkouškách upravoval a zdokonaloval. Tyto písničky, dá se říci zlidověly a hrávají se i u táborových ohňů.

      V roce 2002 na hody se po 25 létech konal křest CD, písniček skupiny DOMENA Expres za účasti všech tehdejších členů. Byl přítomen i Jiří Milička ze skupiny HOYDENS a tehdejší místostarostka městského úřadu v Bojkovicích Iva Šobáňová. Přehrál se z původních nahrávek téměř celý bývalý repertuár. Křest se konal v Green baru paní Štěpánky Hamšíkové, manželky našeho člena Zdeňka Hamšíka a měl jsem tu čest toto CD uvést do světa.